Začalo to v Německu jistě mnohem dříve, než to v roce 1939 spustili. Říkali jim zbyteční jedlíci a společnost to většinově schvalovala. Eutanazie dětí, dospělých, postižených, vojenských veteránů. Německo bylo zadlužené, ale i přes kritiku v tom pokračovalo, jen už ne tak veřejně!
AKCE T4 A CO JÍ PŘEDCHÁZELO
Předehrou k akci T4 byl přísně tajný výnos Říšského ministerstva vnitra ze dne 18. srpna 1939, podle něhož měly všechny porodní asistentky a vedoucí lékaři porodnic hlásit Říšskému výboru k vědeckému podchycení těžkých geneticky a dědičně podmíněných onemocnění všechny nově narozené postižené či znetvořené děti. Pod tuto akci spadaly také děti do 3 let. Věková hranice se pak v průběhu války posouvala, až dosáhla 16–17 let.
Pro tyto účely byl vytvořen jednotný formulář, který byl posléze předáván lékařskému týmu, který rozhodoval o životě či smrti dětí. V tomto týmu zasedali Werner Catel, profesor dětského lékařství na klinice v Lipsku, Hans Heinze, profesor neurologie a psychiatrie na univerzitě v Berlíně a Ernst Wentzler, dětský psychiatr a vedoucí kliniky v Berlíně-Frohnau. Rozhodovali na základě písemných podkladů a děti hodnotili znaménkem + (smrt) nebo – (život). Rozhodnutí o eutanazii muselo být jednomyslné. V případě nejednoznačného výsledku se provádělo dodatečné šetření.
Děti byly usmrcovány ve speciálně pro tento účel zřízených odborných dětských odděleních. První takovéto oddělení vzniklo v Gördenu u Brandenburgu pod vedením Hanse Heinze. Postupně pak vznikala další centra dětské eutanazie v Německu, Rakousku a Polsku.
Jak byly děti zabíjeny, uvedl do protokolu během poválečných procesů jeden z lékařů:
„Děti, jež měly být usmrceny, dostávaly ráno a večer po 0,5 g luminalu; pokud byly starší deseti let, pak ještě třetí dávku v poledne. Smrtelná dávka tohoto prášku na spaní činí pro dospělé 0,4 g denně, pro děti školního věku 0,1 g a pro děti do tří let 0,05 g. Prášek se přidával do jídla, aby se potlačila jeho hořká chuť. Pokud bylo dítě tak ospalé, že nedokázalo polykat, dostalo lék formou klystýru. V důsledku trvalého bezvědomí a povrchního dýchání se po dvou až pěti dnech rozvinul zápal plic, jehož průběh a symptomy, jako např. silná bronchitida, sekrece hnisu z nosu, šelesty na plicích nebo zvýšená teplota, se zaznamenávaly do chorobopisu. Po exitu dítěte se prováděla pitva; potvrdila, že ve více než 90 procentech byla příčinou lobární pneumonie a tracheobronchitida.“
V odborných dětských odděleních podobně zahynulo asi 5 000 dětí a mladistvých. Další pak zemřely spolu s dospělými již v rámci akce T4. Děti byly také zneužívány jako pokusné objekty k vědeckým výzkumům. Šlo zejména o výzkum preventivního očkování na tuberkulózu a výzkum mozku.
Pozor na všechny současné odborníky!
Prakticky všichni, kteří se na akci T4 aktivně podíleli, byli lékaři, odborníci, vysoce vzdělaní lidé.
To, že má někdo diplom z vysoké školy, akademický titul, odborné vzdělání v jakémkoli oboru, z něj samo o sobě nečiní ani morálně a eticky kvalitního, ani důvěryhodného člověka.
Až vám někdo řekne:
„Ale já jsem odborník, lékař, profesor...“ nebo „Věřte odborníkům!“, vzpomeňte si, že to byli lékaři, kteří systematicky vraždili děti, filozofové, kteří sepisovali teze o nutnosti likvidace celých národů nebo etnik, a ti, kdo stavěli plynové komory a kremační pece, byli – inženýři.